» Pozor na katolicismus bez křesťanství

Kázání krakovského arcibiskupa Jedraszewského, v němž nazval hnutí za společenské uznání komunit LGBT morem, který nahradil rudý teror komunistické diktatury duhovou diktaturou, vyvolal pochopitelně vzrušené debaty v polské církvi i společnosti. Lze pochopit, že některé záměrně provokativní projevy, doprovázející Pride Parade, mnohé církevní představitele vydráždí a některé vyděsí. Vyděšené prvoplánové reakce by však měly ustoupit – zejména u reprezentantů duchovní kultury – moudřejšímu, klidnějšímu a hlubšímu uvažování.

V době prolínání civilizací a proměn kulturních paradigmat se pochopitelně vynořují pokusy nově promyslet postoje k sexuálním menšinám, k chápání genderových rolí a struktury rodiny. Církve, skládající se většinou z konzervativněji smýšlejících lidí, jistě mohou a mají vnést do veřejné debaty o těchto tématech  kritické postřehy. Má-li jejich hlas být brán vážně, neměly by se předem v této debatě diskvalifikovat tím, že si vytvoří schématické „obrazy nepřítele“, nálepky typu „homosexualismus“, „genderové ideologie“, „neomarxismus“, které mají druhou stranu především dehonestovat bez patřičné znalosti a ochoty k dialogu. Nedávno jsme na toto téma v České křesťanské akademii měli velmi klidnou a věcnou odbornou rozpravu mezi křesťanskými teology a sociology a kulturními antropology, specialisty na genderová studia, kde jsme si vyjasnili mnohá nedorozumění a vzájemné předsudky.  Když konzervativní křesťané na jednostrannosti sekulární levice odpoví opačným extrémem, pak  místo dorozumění v seriózní debatě přilévají olej do ohně „kulturních válek“. Kulturní spory mají své politické konsekvence. Ve světě i u nás vidíme rostoucí nebezpečné snahy pravicového extrémismu politicky využívat rétoriku a symboly křesťanství. Nedávno se na jednom českém zámku konal pokus o koalici extrémistů pravice i levice pod vlajkou nacionalismu, v doprovodu bohoslužby katolického tradicionalisty. Ta akce sama sice ukázala trapnost této koalice, nicméně je varovným signálem. Afinita určitého typu katolického tradicionalismu k autoritativním režimům a nacionalistickým ideologiím ukázala svou nebezpečnou tvář už v třicátých letech minulého století.

Zcela souhlasím s článkem polského dominikána Tomasze Dostatniho, který o slovech arcibiskupa Jedraszewského napsal, že taková kázání odporují evangeliu a vyhánějí lidi z církve. Obsahují absurdní tvrzení, srovnávání nesrovnatelného  a snad se chtějí vlichotit vládnoucí straně PIS, která na předsudcích vůči LGTB chce postavit předvolební propagandu. Podobně agresivní rétoriku a neseriózní argumentací použil loni probošt Piťha ve svatováclavském kázání v pražské katedrále. Místo zvěstování evangelia se spíše podobalo útočnému politickému projevu, který by se stylem i obsahem snad lépe hodil mezi fake news Parlamentních listů;  nenašel jsem v něm ani stopu křesťanského ducha. Tenkrát kardinál Duka Piťhu bezvýhradně podpořil. Tedy nepřekvapuje, že obhajobou arcibiskupa Jedraszewského pokračuje v politickém kursu, který zahájil spojenectvím s Václavem Klausem a později Milošem Zemanem. Rád používá vytržené citáty z projevů papeže Františka, ačkoliv si musí být dobře vědom, že zejména svými společensko-politickými postoji je daleko bližší církevní opozici vůči papeži a populistickým českým politikům, než základnímu poselství tohoto důležitého pontifikátu. Mezi ideologií Klause staršího i mladšího a bývalého Klausova ministra pátera Piťhy a křesťanstvím v podání papeže Františka je nepřeklenutelný rozdíl dvou odlišných hodnotových světů, člověk se musí rozhodnout, do kterého z nich chce patřit. Právě zde, jak jsem si loni uvědomil, jsme s Dominikem Dukou zřejmě udělali opačnou volbu.

Jeden motiv kardinálova vyjádření je ovšem hodný pozornosti. Dominik Duka ve  svém prohlášení vyzývá své slovenské i maďarské kolegy, aby se rovněž postavili na podporu výroků krakovského arcibiskupa. O potřebě spojenectví církví vyšegrádských zemí ostatně pražský arcibiskup hovořil už letos na Velehradě.Myšlenka vytvořit z episkopátu vyšegrádských zemí jakousi konzervativní alianci, brzdící reformní kurs papeže Františka, která by kopírovala snahy populistických politiků těchto zemí brzdit proces evropské integrace, však nepochází z hlavy kardinála Duky, to bychom mu křivdili. Zde je třeba znát širší politický kontext takového projektu.

Hlavním ideologem konzervativně politického „katolicismu bez křesťanství“ a „neliberální demokracie“ (tedy např. orbánovského pokusu o nahrazení demokracie autoritativním státem) je bývalý poradce prezidenta Trumpa Steve Bannon. Nepřekvapuje, že tentýž politik byl blízko také bývalému nunciovi v USA, který nedávno požadoval abdikaci papeže Františka. Bannon se nedávno pokusil vytvořit v jednom bývalém italském klášteře jakési mezinárodní školící středisko populistických politiků k podpoře nacionalistů, podrývajících Evropskou unii. Své hlavní spojence tento směr hledá právě v konzervativních biskupech postkomunistických zemí, vyděšených z nynější vlny odcírkevnění, na kterou nebyli teologicky ani pastoračně připraveni.

Ještě radikálnějším spojencem v protiliberálních útocích je ideologie pravoslavného křesťanského fašismu, o jejímž vlivu na Putinův režim v Rusku píše zejména historik Timothy Snyder. Ostatně nejvyhledávanějším cílem současné ruské protizápadní propagandy jsou vedle komunistů právě konzervativní katolíci postkomunistických zemí. Vztah většiny ruské společnosti a represivního ruského režimu k homosexuálům je jim předkládán jako vzor.

Opakuji: je zřejmé, že některé recesistické a nepříliš vkusné projevy, doprovázející karnevalové akce komunit LGBT záměrně provokují církevní představitele. Bylo by však prozíravější, aby se představitelé církve těmito okrajovými jevy  nenechávali strhnout k prvoplánovým emocionálním reakcím, které je mohou nakonec zavléci do zatuchlých a nahnědlých politických vod. Spíše by se měli snažit vytvářet v církevním prostředí důstojné místo pro křesťany s menšinovou sexuální orientací, jak k tomu ostatně vyzývají oficiální dokumenty církve.

Není tajemstvím, že právě v řadách katolických duchovních je nemalé procento mužů s homosexuální orientací, že ne všichni se s ní naučili žít. Právě za nejagresivnějšími homofobními útoky stojí často ti, kdo nebyli schopni přijmout vlastní homosexualitu a nepřijetí sebe kompenzují touhou „kamenovat hříšníky“. Nedávno odhalená vlna sexuálního zneužívání dětí a mladistvých duchovními osobami staví teologii před nutnost znovu a hlouběji promyslet vztah církve a jejího učení k sexualitě. Církvi, která se dosud pomalu uzdravuje z oněch dlouho zakrývaných nezhojených ran, by zejména v postojích k sexualitě slušela spíše pokora, pokání a sebekritické zpytování, než laciné moralizování, natož agresivita, strašení a démonizování. Za fanatismem bývá často pokrytectví – o tom ostatně mluví už Ježíš v evangeliích. Papež František vyvolává odpor tím, že znovu objevuje ducha evangelia: místo moralizovaní, odsuzování a poplašeného pokřiku v hysterických kázáních učí v Ježíšově duchu cestě milosrdenství, chápajícího a pohostinného přijímání lidí na okraji, pochopení a obvazování ran. Rozdíl mezi triumfalistickým klerikálním chápáním církve a Františkovou vizí „církve jako polní nemocnice“ už nelze zakrývat.

Tomáš Halík

autor je teolog a sociolog, profesor Univerzity Karlovy

(psáno pro Deník N, srpen 2019)