Rozhovor s prof. Janom Sokolom si určite zaslúži odporúčanie k prečítaniu. Uverejnil ho Katolický týdeník pri príležitosti 80. narodenín tohto mysliteľa širokého záberu a poctivej hĺbky. Dávame ho do pozornosti aj našim čitateľom:

Vůči Hospodinu jsme dlužníci

Vydání: 2016/17, 19.4.2016, Autor: Jiří Prinz

Zlatníkem, programátorem, pedagogem i filozofem stihl být v průběhu svého života JAN SOKOL. V těchto dnech slaví své osmdesáté narozeniny.


„Křesťanství nemluví o hodnotách, ale o ctnostech a neřestech,“ připomíná filozof Jan Sokol.Snímek Aleš Masner

Dětství jste prožil ve válečných letech. Jak na něj vzpomínáte? Poznamenala ho tato zkušenost?

Prožili jsme s bráchou krásné a šťastné dětství, i když to bylo za války. Děti vnímají jinak – třeba letadla nebo tanky – a navíc rodičům se dařilo nás hodně šetřit. Když to porovnám se svými vnoučaty, byli jsme zvyklí na různá omezení. Zvykli jsme si třeba na to, že kolem naší země je nepřekročitelná hranice. Proto jsme si tak rádi prohlíželi zeměpisné atlasy, obrázkové knihy a cestopisy, sbírali známky, poslouchali vyprávění starších a já jsem se učil se zaťatými zuby cizí jazyky. Později jsem hodně poslouchal radioamatérské vysílání.

Když se ohlédnete zpět, jaké události v životě vás nejvíc formovaly?

Těžko říct. Nejvíc mě asi formovalo širší rodinné prostředí, nejen doma, ale i u dědečka v Ondřejově a u strýce na faře v Jablonném. To byly také domovy. Dále dva roky vynikajícího Arcibiskupského gymnázia s řadou skvělých profesorů, kteří ve mně probouzeli zájem o vědu. Také učňovská léta a zlatnická dílna stejně jako setkání s tehdejší high-tech, s urychlovači a s vysokým vakuem. Samozřejmě sem patří seznámení se ženou Františkou, které můj život proměnilo – máme tři děti, jedno lepší než druhé. A ovšem počítače, které mě 25 let docela dobře živily ve výborném prostředí a mezi lidmi, s nimiž se dodnes pravidelně scházím. Dále setkání s Janem Patočkou a s filozofií, začínající samizdat a překlady. A pochopitelně i rok 1968, který jsem prožil už jako „zformovaný“ člověk.

Rozpětí vašich zájmů je neuvěřitelně široké. Napsal jste knihy o počítačích i o středověké mystice. Lze v tom všem objevit nějaké spojovací téma, které prochází celým vaším dílem?

Obávám se, že moc ne. Od dětství mě zajímalo všechno možné a měl jsem spíš problém soustředit se na jedinou věc. Ten mám ostatně dodnes. Jedno společné tu ale přece jen bylo: pokaždé mě to náramně bavilo. Zaměstnání nemůže být jenom zábavné, ale dlouhodobou nudu a otrávenost jsem nikde nezažil. Když to někde začínalo, šel jsem jinam. Snad jen ten můj první cizí jazyk, francouzština, zpočátku moc velkou zábavou opravdu nebyl.

Čemu jste se věnoval nejraději a co považujete spíše za okrajovou část svého díla?

Prstýnkům, urychlovačům, programům, překladům i filozofii jsem se vždycky věnoval s chutí – i když tlustým knihám jsem se snažil vyhnout. Ale třeba Teilhardovo nebo Eckhartovo dílo jsem musel přečíst skoro celé, všechno, co se tu dalo sehnat. Jinak moje „díla“ mají rozmanité osudy. Své šperky jsem samozřejmě hned ztratil z očí a snad jen dvakrát jsem nějaký u někoho zahlédl. Naše urychlovače jsou dávno ve šrotu, stejně jako počítače a software. Knížky o počítačích jsou tak nanejvýš pro pamětníky, ale ty ostatní knihy o lidech, o společnosti přece jen žijí, a některé se dokonce i prodávají – to mi přirozeně dělá radost. Horké technické novinky zkrátka rychle vystydnou, kdežto člověk se zase tak moc nemění.

Jako filozof se hodně věnujete problematice náboženství. Může filozofie pomoci člověku při jeho náboženském hledání? Jak a v čem?

Myslím, že může, nemůže ale náboženství nahradit, jak jsem si možná kdysi také myslel. Filozofie jako soustavné a racionální hledání smyslu má s náboženstvím něco společného, aspoň na první pohled. Jenže je tu také zásadní a hluboký rozdíl: filozofie vymýšlí a konstruuje, kdežto náboženství přijímá a děkuje. To je zvlášť zřetelné u zjevených náboženství, která se opírají o sdělení a inspiraci, jež nepochází ze mne, ale kterou dostávám a přijímám. Ale i u těch ostatních je tu v té či oné podobě představa „stvoření“, to jest světa a života jako zázračných darů, za něž lidé děkují a o něž prosí. Náboženský člověk – podobně jako pořádný filozof – také vidí, že život, láska, děti, zdraví nebo štěstí nejsou nic samozřejmého a že jsou stále ohrožené. Jenže platonský filozof nad tím jenom žasne, kdežto náboženský člověk děkuje a prosí. To je obrovský rozdíl, který mi ovšem pomohla objevit filozofie.

Jiní lidé tuhle pomoc možná nepotřebují a prostě věří a doufají, modlí se a obětují. Pro mě byla filozofie hodně důležitá, abych si uvědomil moderní zploštění náboženství na pouhou mravnost, anebo na druhé straně zvyk, obyčej, folklor. Z náboženského hlediska se může filozofie jevit jako pošetilá snaha vydobýt si smysl vlastními silami – poznat, pochopit, ovládnout. O tom je ta hezká legenda o svatém Augustinovi a chlapci, který mušlí přelévá moře do jamky na pláži. Jenže smysl je něco jako život nebo štěstí, dar, který přichází zvenčí. Jak říká francouzský filozof Alain: „odměna těch, kdo je nehledali“.


JAN SOKOL (nar. 18. 4. 1936) – filozof, překladatel, publicista. Byl poslancem, ministrem školství a neúspěšným kandidátem na prezidenta. Přednáší na českých i zahraničních vysokých školách, byl děkanem Fakulty humanitních studií UK. Vyučil se zlatníkem, studoval matematiku, pracoval jako programátor. Je signatářem Charty 77.
 

Více v rozhovoru, který lze nalézt v aktuálním vydání Katolického týdeníku, který je k mání elektronicky na www.katyd.cz/predplatne v řadě kostelů a ve vybraných novinových stáncích a knihkupectvích.

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Rozhovory