» Biela sobota 2016

S láskavým dovolením pána profesora Tomáša Halíka uverejňujeme jeho príhovory k tohtoročnej Veľkej Noci. Veríme, že budú inšpiráciou i podnetom k meditácii.

Velká noc

Bože můj, Bože můj,  proč jsi mne opustil? volá Ježíš na kříži. Bože můj, k čemu to všechno?

Na prvý poslech tato věta zní jako výkřik zoufalství. Jsou chvíle, kdy mu rozumíme, kdy i my se ptáme: K čemu to všechno? Proč je ve světě tolik zla, utrpení, bolesti a úzkosti? Proč někdy objevím úzkost, bolest, strach, ale i zlo také v sobě samých?

Řekli jsme si včera, že Ježíšův bolestný výkřik má podobu otázky a modlitby.

Jsou chvíle, kdy   modlitby mají povahu bolestné otázky a  kdy naše bolestné otázky se stávají modlitbami.
Protože nic ve světě není schopno nám dát odpověď, musíme jako Ježíš tyto otázky adresovat Bohu samému.

Dnes slavíme Boží odpověď na Ježíšovu otázku. Boží odpovědí je událost této veliké noci. Kámen je odvalen.

 Ježíše, kterého lidé odmítli a zabili. Bůh sám vrací znovu do života.

Nevrací ho jako mstitele utrpěného bezpráví.

Vrací ho bez triumfu, v noci, beze svědků – jeho návrat, který označujeme slovem vzkříšení či zmrtvýchvstání, bude provždy vydán pochybnostem nevěřících.

Vzkříšení není oživení ve smyslu resuscitace; Ježíš se nevrací do starého života, aby tam prostě pokračoval v životě a později znovu zemřel. Ježíš otvírá svým vítězstvím nad smrtí novou dimenzi, novou hloubku života.

Ježíš vstává do prostoru naší víry: tam – ve svém vlastním životě, ve  svém vlastním životě z víry, ho zakoušíme jako živého a přítomného.

Zakoušíme ho ve společenství víry, zakoušíme ho ve znameních, která nám odkázal, ve svátostech církve. Zakoušíme ho jako učedníci na cestě do Emauz: jako toho, který nám otvírá smysl velkého příběhu Bible, ukazuje nám, jak se na něj vztahuje. Zakoušíme ho jako učedníci na cestě do Emauz: jako neznámého poutníka, cizince.

Pane, kde jsme tě viděli?  Zažili jste mne v mé anonymitě, říká Ježíš: v mých nejmenších bratřích a se sestrách. Když jsem byl hladový a dali jste mi najíst, když jsem byl nahý a oblékli jste mne, když jsem byl na cestách, migrant a uprchlík, a ujali jste se mne.

Velikonoční příběh stále pokračuje. Staří učitelé církve mluvili o creatio continua, pokračujícím stvoření. Hovořme nyní o ressurectio continua – pokračujícím vzkříšení.

V okamžiku, kdy vyznáváme a obnovujeme svou víru, své křestní sliby – což je vrcholný okamžik Velikonoc – i v nás se děje Vzkříšení. Radujeme se z toho a vzdávejme díky. Je to vpravdě důstojné a spravedlivé.

Tomáš Halík