» Zelený štvrtok 2016

S láskavým dovolením pána profesora Tomáša Halíka uverejňujeme jeho príhovory k tohtoročnej Veľkej Noci. Veríme, že budú inšpiráciou i podnetom k meditácii.

Zelený čtvrtek

Stůl je prostřen, hostina připravena. Jako v Ježíšových podobenstvích mnozí z těch, kteří byli pozváni, pozváním pohrdli, VIP mají své starosti. A tak vyšli služebníci do ulic a otevřeli svatební síň dokořán  i těm, kteří nepatřili k váženým hostům. Tak se  k slavnostní tabuli bez velkých zásluh dostali i docela obyčejní, ba i v mnohém ohledu  velmi problematičtí lidí jako já a vy, jako my všichni. Církev – tedy ti svolaní k hostině – není elitním klubem zasloužilých ani společenstvím andělů.

Ale i ten, kdo byl pozváním zaskočen, nemá ho brát jako samozřejmost. Má si vzít svatební šaty. Musí si nechat umýt nohy.

Ježíš udělal během poslední večeře dvě vyznaná gesta. Umyl učedníkům nohy a obřad lámání chleba a požehnání kalicha doprovodil slovy, která nikdo nečekal. To druhé činí církev na jeho památku každodenně po všechny věky. To prvé, mytí nohou, jen na Zelený čtvrtek a ještě zdaleka ne ve všech kostelech.

Letos doporučil papež František, aby kněží myli nohy nejen váženým starcům, ale také ženám i dětem – on sám umyl nohy i vězňům a vězenkyním v římské věznici, mezi jiným i jedné muslimce. To je významný krok v chápání církve – a možná jeho význam lépe pochopili ti kněží a biskupové, kteří to odmítli udělat, než mnozí z těch, kteří to bez velkého přemýšlení přijali jako jedno z nařízení shora.

Pokorná služba – v době Ježíšově práce otroků – platila nejen nejužšímu kruhu apoštolů. „Máte jeden druhému nohy umývat“, řekl Ježíš. On v apoštolech sloužil celé církvi, která se neskládá jen z apoštolů a jejich nástupců, ani jen z mužů, ale i z žen a dětí – a dokonce i z těch, kteří nepatří k „viditelné církvi“. Vždyť církev, kterou vidíme, je jen symbolem (svátostným znamením) jednoty celého lidstva v Kristu, té jednoty, k níž jsou povoláni všichni a která se zjeví až na konci věků. Ukáže se na konci věků, ale uskutečňuje se už teď. „Mnozí, kteří si myslí, že jsou uvnitř, jsou ve skutečnosti venku a mnozí, kteří si myslí, že jsou venku, jsou uvnitř“, učil svatý Augustin. Ano, i mnozí, o nichž si my myslíme, že jsou venku, jsou ve skutečnosti uvnitř; církev v očích Božích má jiné rozměry, než v našich očích. Boží vnímání církve se možná úplně nekryje s pojetím příslušnosti k církvi, jak ho definuje kanonické právo; církev není organizace, nýbrž organismus – a to organismus tajemný: mystické tělo Kristovo.

Rozhodnutí papeže Františka posouvá naše chápání církve od právnického k eschatologickému: už teď je třeba dát najevo, že církev je víc než organizace za lidsky definovanými a zkonstruovanými hradbami, už teď je třeba dát najevo to, co kdysi řekl teolog Evdokimov: My víme, kde církev je, ale nevíme, kde není.

V roce milosrdenství se snažme pochopit církev jako dům,  jehož dveře jsou otevřené a před nimi stojí otec s rozpaženou náručí i pro ty syny a dcery, které „starší syn“ (obraz farizejů v židovství i křesťanství) už odepsal nebo nikdy nepřijal.

Pojďme, hostina je připravena. Není to uzavřené zasedání elitního klubu. Je to slavnost radosti – i radosti z toho, že ti, kteří byli mrtví, jsou zase živí a v těch, které jsme měli za cizí,  rozpoznáváme naše bratry a sestry.

Tomáš Halík